MODRÁ, aneb planeta Země
PROLOG
Ty, jenž neznáš světa běh
Jeho velké temné síly
Poslechni si dávnou báj
Jež pramatkou je víry
Poslyš dávnou ságu rodů
Co obývaly modrou planetu
Rozpomeň se na řeč bohů
Vzpomeň na svou rodnou Carnetu
V temném, šedočerném hávu letní noci se rozzářilo na obloze podivné světlo. Nebyl to blesk, a přeci jej provázely hluboké, burácivé tóny a svist. Nad horizontem zalesněné krajiny se k zemi pomalu snášel zářící, rotující disk.
V té chvíli, mnoho mil od tohoto úkazu se rozplakalo dítě.
Jeho rodiče, patřící ke kmeni Izrael - Levita se na sebe šťastně usmáli. Byli vděčeni VELKÉ SVĚTELNÉ BYTOSTI za dar, který jim poskytla. Za dar stvoření. Tvoreček, choulící se v ovčích houních se znovu rozplakal. Svým pláčem tak předával celé planetě zprávu, že se právě narodil člověk..
Svist a hučení utichlo a disk pomalu dosedl do teplého písku pouště.
Začalo svítat. Na obzoru se objevily první paprsky vítající nový den. Nový den, nový život i nový osud této planety.
Pamatuji si tu noc, jakoby to bylo včera. Po obloze pluly temné, těžké mraky plné blahodárné vláhy. Měsíc jen tu a tam ukázal své jemné, stříbrné paprsky a okolí bylo tiché. Snad až příliš tiché na to, co se za okamžik mělo odehrát.
Zářivý paprsek prosvětlil oblohu, když se ozval nervy drásající zvuk. Nebyl to hrom, nebylo to houkání nočního sýčka, nebylo to vytí vlka. Tenhle zvuk byl monotónní, tichý a přesto hrozivý.
Náhle, jakoby se rozestoupilo nebe a k zemi se začala snášet podivná věc. Bylo to vejce? Byl to disk? Byla to koule, či snad rotující lusk? Nevím.
Zatmělo se mi před očima ……
Nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probudil, věděl jsem vše. Znal jsem to, co předcházelo i to, co přijde.
Nevím, jak jsem se to vlastně všechno dozvěděl. V mojí paměti ulpělo jen několik útržkovitých vět :
"Nechcete toho na mně nějak moc? Vím, že si o mně myslíte, že jsem všemocný, všudypřítomný a bůh ví co ještě. Bůh ví… Jakoby toho nebylo dost. Ještě já s tím budu začínat. Bůh - ale tak mne nazývají oni. Ty dvounohé bytosti, které si vzaly, nevím proč, do hlavy, že já jsem Bůh. Jak je to mohlo napadnout? Přistoupil jsem na jejich hru se jmény, protože jsem jim chtěl pomáhat. A nejen já. Bylo nás….moc. Dnes jsem zbyl už jen sám a mám starosti, že nevím, kde mi hlava stojí. Tenkrát… jó to byly časy. Tenkrát… Chceš vědět jak to opravdu bylo? Vnímej, co Ti budu vyprávět…"
Probudil jsem se. Začalo svítat. Zdálo se mi to, nebo ne? Věděl jsem, že HO nesmím zklamat. Půjdu tam a pokusím se najít jeskyni p o z n á n í.
Druhý den po ránu jsem vyrazil. Cesta z Prahy[1] netrvala dlouho a já stanul jižně od Berouna, v Českém krasu u vrchu Zlatý kůň. Bylo toho opravdu málo, co jsem o téhle lokalitě znal.
"Největší jeskyně v Čechách, v devonových vápencích, která má tři jeskyní patra o celkové délce 2 km a hloubce 70 metrů. Vznikly korozí prosakujících vod. K nejstarší výzdobě patří koněpruská růžice z vrstviček kalcitu a chalcedonu, které dokládají třetihorní stáří středního patra. Byly zde učiněny bohaté paleontologické i archeologické nálezy. Ve středověku sloužilo horní patro jako penězokazecká dílna. Znovu byly objeveny v roce 1950 a po zevrubném průzkumu zpřístupněny veřejnosti."
Víc jsem o tomhle místě nevěděl. Snad jen ještě o bájném pokladu penězokazů, který se otvírá o Svatojánské noci, ale to je zase jen pověst.
Jenže já zde byl proto, abych nalezl jiný vchod. Jak na to?
"Postav se pod úpatí vrchu tak, aby hlava koně, která směřuje k říčce, byla po tvé levé straně a po dvaceti krocích uvidíš otvor, který se podobá vejci se zploštělou základnou. Do něho pak vstup."
Jenže jak takový vchod najít? Vždyť od té doby uběhlo již mnoho vody. Hledal jsem celý den. Pozdě odpoledne, když jsem to už chtěl vzdát, a pomyslel jsem si, že to přeci jen byl hloupý sen, jsem si však s trpkostí uvědomil svůj omyl. Zpátky k Berounce! Že mne to nenapadlo hned! Šel jsem podél břehu a díval se nahoru směrem do vrchů. Bylo to přesně ono. Skála, která se tyčila z lesního porostu měla podobu hlavy koně. Koně, který se díval k řece. Tak o tomhle koni mi ON vyprávěl. Ne o jeskyni a vrchu Zlatý kůň. Srdce mi začalo napětím bušit v rytmu pádícího mustanga.
Pozorně jsem se rozhlížel a pozoroval okolí. Ano. Byl tam otvor. Tedy to, co za ta tisíciletí zůstalo, se nedalo opravdu ani s trochou nadsázky nazvat "vejci se zploštělou základnou". Přede mnou se objevila ztemnělá, křovím zarostlá a stěží viditelná štola.
HEURÉKA!!!
Jakási předtucha mne hnala dál do té ponuré chodby, zapadané navátým listím. A já, přestože jsem byl jen chatrně vybaven pro speologii, a znal jsem nebezpečí, která číhají na nezkušené, jsem směle vykročil vstříc svému největšímu dobrodružství.
Rozsvítil jsem lampu na helmě a vydal se do útrob ponurého a děsivě vypadajícího otvoru ve skále. Zpočátku byla chodba zpola zasypána sutí, která se sem kdo ví dostala. Snad ji sem někdo navezl.protože průlez byl tak úzký, že jsem se sotva protáhl. Se stropu napadat nemohla, protože byl hladký, jakoby vyfrézován. Tento úsek byl dlouhý přibližně sto metrů. Pak náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku se vše změnilo. Teď již měla chodba správný tvar. Tvar, který se dá směle přirovnat ke "Kolumbovu vejci". Vypadalo to, že někdo "protlačil" obrovské obrácené vejce se zploštělou základnou skalním masivem. Stěny byly absolutně hladké. A cesta, ta mi připomínala…. Ne to přeci není možné, přeci tu není koberec, napadlo mne. Shýbl jsem se. Kužel světla dopadl na místa, kde se měl nacházet tak maximálně písek. Ten tu však nebyl. Celá "podlaha" byla pokryta vlákny, připomínajícími syntetickou tkaninu s vysokým vlasem. Nepřemýšlel jsem dlouho nad tím zázrakem a rychle postupoval do nitra chodby. Chodba se pomalu svažovala dolů. Jen mírné klesání, ale náhle končila. Jako když utne. Bez sebemenšího varování se přede mnou vynořila ze tmy stěna. Hladká, temná a zlověstná. A opět, jako dnes již několikrát mi pomohla náhoda.
Bezradně jsem se opřel o čtvercový výčnělek vystupující z boku skály. Mám to vzdát? Mám se vrátit? Byla celá ta cesta zbytečná? Výčnělek se rozzářil temně rudým, matným světlem a začaly v něm probleskovat černé žilky. Přiložil jsem dlaň na opalizující destičku. Ucítil jsem závan větru a uslyšel tiché zasyčení. Hladká stěna se rozdělila na dvě poloviny a ty se pomalu začaly rozestupovat. Kužel světla z mojí svítilny opsal čtvrtkruh a já nahlédl dovnitř. Prostora, do které jsem po letmém zaváhání vstoupil, měla lichoběžníkový profil a byla ozářena jakýmsi modrým světlem. Stěny byly hladké a uprostřed té studené nádhery stála postava, jistě přes dva metry vysoká s rukou napřaženou k podání. Problém byl jinde. Ta figurína… měla… křídla.
Tedy zpočátku se mi zdálo, že jsou to křídla, ale v zápětí, když jsem ji obezřetně, pomalu obešel (v patřičném odstupu), jsem zjistil, že to, není nic jiného, než jakési "bomby". Podobné, jaké používají potápěči. Jenže plné jakýchsi značek a výstupků.
Znovu jsem stál naproti postavě a díval se jí do očí. Nic se nedělo. Tak tohle je tedy to, co jsem měl najít? Váhavě jsem postavě podal ruku a pevně ji stiskl. Byla chladná, pravděpodobně vyrobená z kovu. Chvíli se nic nestalo, jen jakési bzučení přerušovalo naprosté ticho místnosti. Vtom se rozzářila boční stěna. Vypadala jako televizní obrazovka a na ní se počal odvíjet následující příběh …..
Téhle události předcházela dlouhá vesmírná výprava.
Jsme vlastně sousedé. Naše planeta Carneto, které vy lidé říkáte Nibiru, leží
|
Kapitola první - MADA |
v téhle Sluneční soustavě. Potíž je jen v tom, že oběžná dráha naší planety trvá 3600 pozemských let. Snad proto vydalo naše "Galaktické Společenství" příkaz prozkoumat okolní planety, zda na nich není vhodná forma života. Po celou dobu cesty naší mateřské lodi "Archa" se o její provoz staraly přístroje. Neomylně nacházely vždy tu správnou alternativu, vždy ten správný směr. Posádka mezi tím spala v hibernačních přístrojích.
V přesně naprogramované chvíli se centrální mozek rozhodl vzbudit posádku. V kabině velitele se s tichým zasyčením pohnulo víko hibernátoru a uvolnilo ze svého sevření vysokou, štíhlou postavu plavovlasého muže s ostře řezanými rysy. Muž se pohnul, otevřel oči a zamžikal. Zvolna, takřka na prahu vysílení odpojil přístroje připevněné k zápěstí, na prsou a k obroučce okolo hlavy. Posadil se. Mechanicky uchopil injekční stříkačku a naučeným způsobem si aplikoval do předloktí levé paže regenerační látku. Vstal, aby rozhýbal tělo. Pár kroků k panelu řídícího pultu mu připadalo, jako nejvzdálenější hranice kosmu. Usedl do velitelského křesla, očima přelétl údaje, blikající na displeji a stiskl spínač zapojení centrálního řízení dehibernace posádky. Vzal do rukou krystal, rozlomil pečeť s úkoly Galaktického Společenství a četl :
Úkoly expedice "Modrá" :
- Zjistit životní podmínky na Modré.
- Po dobu nejméně 100 generací zkoumat vliv těchto podmínek na náš organismus.
- Vypracovat studii možnosti komunikace s bytostmi na Modré.
- Pomoci při technickém vývoji nejvyspělejšího společenství na Modré.
- Vypracovat analýzu možností symbiotického života s bytostmi na Modré.
- Vypracovat návrhy a alternativní návrhy pro naši evakuaci z ohrožené Nibiru.
- Posílat průběžné analýzy expedice na mateřskou základnu.
- Nezasahovat žádným způsobem do života komunit nejvyspělejšího společenství Modré, pokud to nebude výslovně nutné pro cíl expedice a naši evakuaci.
- V případě neúspěchu expedice nezanechávat na Modré žádné stopy.
Tak ONI to věděli, že je na Modré život. Asi něco bude na těch dohadech, že Galaktické Sdružení vykonalo již více takovýchto výprav. Tím lépe. Snad nám to pomůže v plnění úkolů.
Průzkumníci
"Made, kolikrát Ti mám říkat, že Ave s Tebou na výpravu nemůže!" Tentokrát se velitel opravdu rozzlobil a křičel, až se celá paluba Archy otřásala. "Jako pilot výzkumník musíš znát nejen svá práva, ale hlavně své povinnosti. Jako že se Hůb jmenuji, na tuhle výpravu s Tebou poletí Evhaj, Leirbag, a Lebad!"
"Pro ženu je tahle cesta nebezpečná." Dodal smířlivě a odcházel z pilotní kabiny. Ve dveřích se ještě otočil : "Nezapomeň na naše poslání…"
"Vždyť já vím Hůbe, promiň…" To jsem mu sice řekl, ale v duchu jsem proklínal ty nesmyslné předpisy. Proč by si zrovna pilot výzkumník nemohl s sebou vzít svoji ženu, když je Modrá tolik podobná Nibiru. Je to diskriminace žen. Jenomže jak znám Hůba, ten když si vezme něco do hlavy, tak s ním nehne ani celé nebe.
Nasedli jsme do modulu. Já se posadil k řídícímu panelu, Ehvaj si sedl vedle mne …. Ale jako obvykle jsme museli čekat na milostivého Lebada.
Přišel, jakoby se nechumelilo, jenom něco zamumlal a posadil se k počítači. Ehvaj, jako velitel expedice si hned pospíšil s výtkou. "Já nejvyšší…" Jenomže to jsem již zapnul motory a tak jsem zachránil celou osádku disku od Ehvajových srdceryvných výlevů.
Jen tak na okraj - o tomhle podivínovi budou jednou obyvatelé Modré říkat "Náš milosrdný a spravedlivý Jahve.." a přitom je to zmatkář a sobec.
Let probíhal přesně podle harmonogramu a Modrá nás uvítala krásným počasím. Lebad sice mručel něco o podivných úkazech, které zahlédl průzorem, ale Evhaj ho usadil : "Já ty Tvoje okna znám! Kolikrát Ti mám říkat, že pít nektar před akcí se nemá!" A v tomhle měl pravdu. Jenže netušil, co se stane v příštím okamžiku.
Ztroskotání
"Tady Archa, tady Archa, ozvěte se …Tady Archa … ccchhhrrrchr cvak."
Reproduktor se odmlčel. Zato na Modré se rozpoutalo hotové peklo. Jak se zdá, tahle planeta nebude tak přívětivá,jak se na první pohled zdálo.
"Tady Archa, chrr.. chrrk… chra. Cha…" ozvalo se znovu, ale poslední slabika, jakoby byla ortelem, výsměchem a ukončením všech našich nadějí. Alespoň prozatím. Modul se rozkymácel. Ve větru. Tenkrát jsme ještě nevěděli, co dokáže cyklón. A dokázal. Roztočil nás jako ruletu. Najednou jsme nevěděli, kde je dole a kde nahoře. Vzpomněl jsem si na káču, se kterou jsem si jako dítě hrával. Jako dítě. Ale to už je dobrých 280 cyklů. Dnes je ze mne mladík v nejlepších letech. Kondici mám dobrou, jinak by mne nevybrali na takovouhle náročnou výpravu.
"Made, tak dělej něco, copak nevidíš, co to s námi provádí?" rozčiloval se Ehvaj.
"Rozkaz kapitáne!" řekl jsem s předstíraným klidem, přestože jsem vůbec klidný nebyl, ale bylo to spíš ze zlomyslnosti. Tohle Ehvaje vždycky nadzvedne. Stejně, jako mne štve, že si není schopen zapamatovat moje jméno. Kolikrát mu mám říkat "Jmenuji se Mada", ale to je, jako bych mluvil do platanu. Bude mi pořád říkat Made, místo Madae.
Zatáhl jsem za páku urychlovače, motory zaburácely a modul se alespoň trochu umoudřil. Tedy relativně. Rozhlédl jsem se okolo sebe. "No nazdar!" vyklouzlo mi. To co jsem viděl, to už bych si nikdy nepřál zažít. Leirbak bílý jako křída se držel křečovitě polámané a jak se zdá definitivně odepsané antény. "To se neumíš chytit něčeho jiného? Co vás na tý akademii učili? Tohle nám má dělat doktora a biologa. Vždyť Ty nerozeznáš jablíčko od mačety!" ulevoval si Lebad, který snad jako jediný dokázal analyzovat situaci a jakoby už teď věděl, co nás čeká.
"Jó chlapče, tak tohle hned tak neopravíš." Pravil prorocky a sáhl do Leirbagovy lekárničky pro nektar.
"Lebade!!! Kolikrát Ti to mám říkat…" spustil Ehvaj, ale osud mu opět nebyl milostivý. S modulem to smýklo, ozvalo se zapraštění a… Tedy to byla rána! Najednou jsme všichni leželi na jedné hromadě. Hodnost nehodnost, hlava nehlava - a tehdy jsem se poprvé začal polohlasně modlit.
"Chrrr cr hr chra Archa Halóó Voláá Archa!" zaznělo nám do uší, jako rajská hudba. Vrhnul jsem se k vysílači : "Volá modul, volá modul, Archo ozvěte se, u mikrofonu Mada. Archo ozvěte se!"
"Tady Archa, tady Archa, velitel Hůb, jak nás slyšíte?"
Kdyby to bylo jindy, asi bych poznamenal, že starej mluví zase v množném čísle, ale teď jsem vděčný za každé jeho slovo.
"Tady Mada, Hůbe, jsem rád, že jsme neztratili spojení. Měli jsme menší kolizi. Modul je poškozený, ale jak hlásí Leirbag ovzduší je tady i venku v pořádku, takže se pokusíme opravit co se dá. Další rozkazy? Přepínám."
"Díky Madae, vyřiď pozdrav ostatním. Konec."
Tak a jsme v tom až po uši.
"Lebade, už zase porušuješ zákazy!!" ozvalo se mi za zády. Aha, to si zase Evhaj kompenzuje svoje mindráky.
"Copak bez toho nektaru nevydržíš? Já, velitel téhle výpravy Ti zakazuji po celou dobu expedice vypít třeba jen jedinou kapičku! Nepředváděj nám tady ty své pokusy, jak dlouho a kolik toho Tvůj organismus vydrží. Jasné?"
Lebad stál v pozoru, ale všem bylo jasné co si myslí. On si nikdy, pokud šlo o nektar nedokázal říct ne. Ale jinak na něho bylo spolehnutí. Své profesi rozuměl a byl z nás po Ehvajovi nejstarší a nejzkušenější.
"A teď všichni do skafandrů!" rozkazoval Ehvaj "Leirbag udělá rozbory, Mada opraví poškozenou vysílačku a Lebad zkontroluje plášť modulu."
"A Ty?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.
"O mne se nestarej, já to tady musím všechno řídit. A vůbec, přeci se Ti nebudu zpovídat. Všichni máte svoje úkoly, tak ať to lítá!"
Takovýhle typ velitelů mám nejradši. Ostatní, aby se strhali a oni - darmo mluvit. Oblékli jsme se do skafandrů, vstoupili do propouštěcí komory a já stlačil uzavírací páku. Chvíli to žbluňkalo, sípělo, chrochtalo, ale nakonec se se zasyčením vstupní otvor přeci jen otevřel a pustil nás ven. Tedy děkuji za takovéhle přijetí.
Po celém horizontu, kam jen oko dohlédlo - všude písek, písek a zase písek. Kolem dokola písek a nad hlavou ohnivá koule, která z nás ždímala pot, přestože jsme měli klimatizované skafandry.
"Páni..." ulevil si Lebad "To z nás vycucá všechnu šťávu dřív, než uděláme pár kroků. A tomhle mají žít bytosti? Vůbec nechápu, proč se tahle planeta, kyž se na ni díváš z kosmu, zdá být modrá. Leirbagu, myslím si, že jsi s námi letěl zbytečně. na tomhle moři písku přeci žádný život být nemůže."
Leirbag se vzpřímil, zdvihl paprskomet a se svou vrozenou vědeckou nepřístupností se dal do svého vrcholného monologu.
"Tak se podívej Ty ignorante, podle předběžných výzkumů, které jak víš, byly nad touto planetou prováděny, sondy objevily život. A tenhle život není ledajaký. Je to forma života, která nejenže odpovídá našim životním potřebám, ale v mnoha případech se s nimi neuvěřitelně shoduje. Ty dvounohé bytosti, které byly kontrolními moduly nafilmovány jsou sice menšího vzrůstu, ale jak se zdá, evolučně jsou na podobné úrovni jako my. Je to vlastně zázrak, že existuje planeta, která odpovídá našim potřebám. Pamatuješ se vůbec Lebade na poslání, které před nás položilo Galaktické Společenství? Tak to by jsi měl znát jako když bičem mrská. Chápeš vůbec, že než nás sem poslali, byly prováděny dlouhodobé výzkumy? Jestli naší expedici nevěříš, tak tu nemáš co pohledávat. Jasné?"
"To je sice hezké," opáčil Lebad "ale pořád mi jaksi uniká, kde ty vyspělé bytosti žijí. Vždyť tady to k životu není. Víš určitě, že se ty naše mašinky nezbláznily? Na tomhle žáru se přeci nedá žít. Tady se Ti uvaří mozek dřív, než obejdeš modul. A mimo toho, zdá se mi, že nejdřív, abychom mohli splnit to tvoje poslání..."
"Naše poslání! To si pamatuj!" vyštěkl Leirbag
"Dobrá, naše poslání, tak nejdříve musíme mít podmínky. A ty si nevytvoříme tím, že budeme stát na rozpáleném písku. Chlapci - jak by řekl náš nejvyšší Hůb - vyhrnout rukávy a s chutí do práce. A tím Lebad ukončil tenhle dialog.
První kontakt
Mlčky jsme plnili úkoly, které nám zadal Ehvaj. Žhavá koule na obloze pomalu putovala k západu. Začalo se šeřit a nebylo už takové horko.Vtom se ozval do sluchátek Lebad „Chlapci pozor. Všichni na svá místa! Máme návštěvu.“ A skutečně. Na obzoru, odkudsi ze severovýchodu se k nám pohybovala skupina dvounohých tvorů. Do sluchátek zaburácel hlas Evhaje „Lebade, podej hlášení. Co se to tam venku děje?“
„Průzkumník Lebad pane. Hlásím, že se na obzoru objevila skupina bytostí. Na tu dálku nemohu určit o jaké tvory jde, ale při pohledu do infračerveného spektrálního elektroskopu jsem je analyzoval jako dvounohé. Hlásím první kontakt. Poslouchám Vaše rozkazy.“ Zadeklamoval předpisově Lebad a přes průzor skafandru na mne spiklenecky mrkl. Průvod, který k nám směřoval kráčel zvolna a důstojně. Jak se zdá, útoku se bát nemusíme. Vpředu šel malý, staře vypadající dvounožec, oblečený do bílé řízy, jakou naše civilizace nosila tak před 50 000 cykly. Lépe řečeno takhle jsme se oblékali pře 80 ti generacemi.Tak to se máme chlapci na co těšit. Úplný starověk.
„Chlapci,“ ozval se znovu Ehvaj „já zůstanu v modulu a budu vás jistit. Velení v terénu přebírá Leirbag. Bezpečnost posádky bude zajišťovat Lebad. Mada půjde s Leirbagem. Paralyzátor smíte použít jen v případě nejkrajnější nouze. Proveďte!“
To víš, že je nám to jasný Ty třasořitko. Sám budeš sedět v modulu. Na Tebe se dvounozí nedostanou. Když to dobře dopadne – Ty jsi nás jistil, když ne – někdo přeci musel zůstat, aby podal zprávu Arše. Jenom by mne zajímalo, jak ji odvysíláš, když se v technice nevyznáš. Tak tohle mi táhlo hlavou, ale odpověděl jsem „Jasný veliteli.“.
Karavana se přiblížila. Vedoucí dvounožec zdvihl pravou paži. Zajímavé. Všude ve vesmíru tohle gesto znamená totéž. Přicházíme v míru.
Leirbag zapnul automatického tlumočníka, také zdvihl pravou paži a promluvil : „My, vyslanci planety Nibiru Vás zdravíme přátelé. Přišli jsme v míru poznat vaše obyčeje a rádi vám pomůžeme ve vašem nesnadném životě. Moje jméno je Leirbag. Moji pomocníci Mada a Lebad. Velitelem nás tří je Evhaj a tam (ukázal na nebe) sídlí Hůb, který nás všechny řídí. Jaké je Tvoje jméno příteli?“
Stařík se uklonil, poklekl před námi a s bázní v očích začal deklamovat :
„Ty vyslanče nebe
Tebe čeká celý národ náš
Nejprve představím Ti sebe
Pak průvodce své – nechť je znáš
Báje jež napsány jsou písmem
V hliněné tabulky – dřívkem špičatým
Ty k hrudi dnes a denně tisknem
Když brodíme se pískem proklatým
V těch bájích stojí svatosvatě psáno
- věz poutníče, že přijde den
kdy s nebe jednou časně ráno
přijde ten, kdo zachrání Tvůj kmen –
Mne zvou ti, které tady vidíš stát
Izák – služebník Tvůj – toť budiž dáno
Mám svoji hodnost i svůj majestát“
Znovu se uklonil, pokynul pažemi po svých průvodcích a pokračoval
„Toť průvod můj s členy Levitského rodu
my chcem vám sloužit každé ráno hned jak vstane den
Nyní pojď a vezmi sobě čerstvou vodu
Pak pod ochranu svou nás vem.
Hle zde tabulka jest hliněná – do ní vepsáno buď Tvoje jméno
I druhů Tvých, kteří s nebe přišli
By ochránili naše léno
Pak na nebe zas vrátili se – z jehož lůna přišli.“
A s těmito slovy podal stařešina Leibargovi hliněnou tabulku a dřevěné rydlo.
Nová jména
No a tím také vznikl celý problém se jmény. Automatický analyzátor sice přeložil jejich abecedu i řeč, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že tenhle prapodivný národ čte všechno od zadu. A tak se stalo, že když Leirbag vyškrabal do tabulky složení naší posádky (jména i s hodnostmi) jak se sluší a patří vypadala takto :
Akdásop ešan -
Hůb íššyvjen
Evhaj letiřovts
Leirbag lědnahcra
Lebad ýlz
Mada cetoarp
Élědna (což v naší řeči znamená a další)
Jenže tihle barbaři čtou všechno od zadu a tak se stalo, že jejich stařešina četl :
Naše posádka –
Nejvyšší Bůh
Jahve stvořitel
Gabriel archanděl
Ďábel zlý
Adam praotec
Andělé
Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že se to nedá číst obráceně. Jejich tabulky nesly pečeť nedotknutelnosti a každý zásah do nich byl tabu. Tím pádem nám nezbývalo, než se s tím prozatím smířit.
První kontakt byl navázán ke spokojenosti všech. Když říkám všech, myslím tím obě zúčastněné strany. Jediným nespokojencem byl pochopitelně pouze Evhaj. Protože nás „jistil“, neslízl všechnu smetanu a to ho pobuřovalo. „Okamžitě opravit modul, vysílačku a udělat rozbory!“ křičel v návalu špatně utajovaného hněvu.
Myslel jsem si: „Jó Tobě se to řekne, ale jak to udělat, to nám neprozradíš..“ Ať jsme se snažili sebevíc kýžený výsledek se nedostavil. Vysílačka sice fungovala, rozbory dopadly nad očekávání dobře, ale modul byl na cimpr campr.
„To je neodpustitelné!!“ křičel Ehvaj „To si někdo zodpoví!!!“
Najednou o jeho odpovědnosti nepadlo ani slůvko. Nezbývalo, než usednout k vysílačce a odeslat zprávu.
„Tady modul, tady modul, Archo ozvi se, Archo ozvi se…“ volal jsem s nadějí v hlase.
„Tady Archa, mládenci, co se tam s vámi děje? U mikrofonu Hůb, Madae podej hlášení.“ O Evhajovi ani slovo.
„Tady Mada, Hůbe podávám zprávu o naší situaci. Modul je neopravitelně poškozen opakuji, modul neopravitelně poškozen, vysílačka opravena, rozbory hotovy – podmínky pro život relativně dobré. První kontakt s dvounohými navázán.“
„Chlapče, vy jste s nimi v kontaktu? Jak vypadají? Jak se chovají? Nejsou agresivní? Na jaké jsou civilizační úrovni? ……“ otázky se z Hůba jen hrnuly a já měl co dělat, abych mu stačil odpovídat. Nejvíc se Hůb zarazil u jejich jazyka i u toho, že čtou odzadu. „Ale to je výborné!!“ zasmál se „Jako nejvyšší velitel téhle expedice přikazuji : Všichni, to platí i pro Tebe Evhaji …eh co to povídám… Jahve… všichni budou od nynějška používat jména, jaká jim dali dvounozí…..jak si vlastně říkají ?“
„Říkají si lidé. Mají kmenové společenství a jejich kmen se nazývá Izrael. A pak mají něco jako kasty, řekl bych, nebo rody, protože jsem zaslechl, jak jeden říkal – my Levité. Nejsem si tím ale absolutně jistý. Jsou malého vzrůstu, asi kvůli přitažlivosti planety, kterou nazývají Země.“
„Dobrá, to si dopovíme později.“ Přerušil mne Bůh „Ohledně modulu se neznepokojujte, pošleme vám dva létající disky. Adame – v jednom Tě čeká překvapení.“
„Chceš tím říct, že může přiletět Eva? Bože,Tys opravdu nejvyšší a spravedlivý!!! – a to jsem ani nevěděl, že tenhle můj výrok vejde do lidských dějin.
Pamatujte si :
Bůh je nejvyšší a spravedlivý.
Jahve hraje falešnou hru
Pokud chci věrně popsat všechno co se událo, nesmím zapomenout na okamžik, kdy….
Ale všechno popořádku.
Přenocovali jsme v rozbitém modulu. Noc probíhala klidně a když se to tak vezme nechápu, proč Jahve rozhodl hlídkovat vždy po dvou hodinách. Hlídku jsme měli všichni. Pochopitelně kromě našeho velitele. Ten sbíral síly na svou další "hru".
S prvními paprsky ranního slunce se ozval svistot dvou disků, které nám poslal Bůh. Ano Bůh splnil svůj slib. Ani si nedovedete představit moji radost, když z jednoho vystoupila Eva. Z druhého vystoupili dva členové posádky, které budu i nadále nazývat tak, jako lidé, to znamená - andělé. Vynášeli z disků mnoho potřebných a užitečných věcí pro náš další pobyt na Zemi. Spektrometry, paprskomety pro lovení zvěře, lékařské potřeby pro Gabriela, elektroimpulz pro vytvoření ochranné bariéry (abychom už nemuseli v noci hlídkovat), komunikátory, automatické osobní tlumočníky, nové kombinézy (velmi podobné řízám, které měli izraelité)…. Prostě mnoho užitečných věcí, jež jsme měli teprve ocenit.
Mne však z toho nic nezajímalo. Měl jsem oči jen pro Evu. Tak dlouho jsme se neviděli. Celý jeden pozemský den a celou jednu pozemskou noc. A to ani nemluvím o době, kdy jsme spali v hybernátorech. Konečně zase spolu. "Miláčku, tolik se mi stýskalo…" začal jsem, ale Jahve mne přerušil. "Adame, pro Tebe snad neplatí povinnost pomáhat druhým? To si nechte na potom. Teď je nutné vyklidit oba disky a připravit výsledky pro Archu. Tak do práce, do práce!" Tedy s Tebou bych chtěl sdílet hybernační sarkofág Jahve. Rozkazuješ, ale sám sedíš vždycky v klidu a v teploučku. To jsem zvědav, jakou lumpárnu zase připravuješ. Netrvalo dlouho a moje myšlenky se potvrdily.
Sotva byly disky volné, přeneseny do nich vzorky, které zatím Gabriel ve spěchu nasbíral, už nás čekalo překvapení v podobě proslovu.
"Tak mládenci," začal Jahve a na Evu jaksi pozapomněl Nepovažoval ji za rovnocennou účastnici expedice. On vlastně nikdy ženy neuznával. Leda tak do kuchyně, nebo jako pomocnice, ale nikdy jako rovnocennou partnerku. "teď, když je všechno hotové, vám předám rozkazy. Ďábel poletí s jedním členem posádky v prvním disku na Jižní kontinent. Gabriel a Adam budou provádět průzkum tady. Já poletím s druhým andělem na Archu. Spojení budeme udržovat pomocí komunikátorů každý den, pravidelně v 7 hodin centrálního času. Při styku s obyvateli používejte automatické tlumočníky. Elektroimpulzy a paprskomety smíte použít jen v krajním případě, tedy v případě nenadálého osobního ohrožení, či ohrožení posádky. Jasné? Splňte rozkazy!"
No Ty se tedy vyznamenal, Srabe, chtělo se mi křičet. Srabe srabáckej. Utíkáš a ještě jsi nic neudělal. Velitel přeci neopouští expedici na jejím počátku. To se přeci nedělá. Ale, proč bych křičel. Všichni to věděli - tak co.
"A ještě něco," dokončoval Jahve tok svých geniálních myšlenek "Gabrieli, Ty s Adamem a s ní," změřil si Evu pohrdavým pohledem "se přesunete 300 verst na jihovýchod. Byla tam při přeletu zaznamenána neobydlená oáza. Tam budete mít svoji základnu. Zlomte vaz!". Nahnal chudáka anděla do disku a odletěli.
"Adame," ozval se za mými zády Ďábel "chtěl bych Ti poradit. Tobě a Evě. Dávejte si pozor na Gabriela. Je to donašeč Jahveho. Dělejte jen to, co uznáte za vhodné." A pak polohlasně dodal "Jahve přeci neurčil nikoho jako svého zástupce, takže co z toho vyplývá si domyslete.".
"Vlastně máš pravdu." Odtušil jsem "Není určený jako zástupce velitele. To je jasné. Díky kamaráde a šťastné pořízení na jihu."
Rozloučili jsme se, naskládali věci do terénního kraba a vydali se k novému domovu.
Prvotní hřích
Do oázy jsme dorazili odpoledne. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor a my byli od jeho žáru takřka vysušeni. Postavili jsme tábor a rozhodli se s průzkumem okolí počkat až do rána. Jenomže to by jste nesměli znát Gabriela. Jakmile byl tábor postaven, již nebyl k udržení. Rozhodl se, že půjde k izraelitům a bude zkoumat jejich zvyky a obyčeje. Marně jsem se mu to snažil vymluvit. Marně jsem mu tvrdil, že potřebujeme všichni odpočinek, a že podle příkazů nesmíme opustit základnu bez jištění. Ne, ne a ne. Nedal si říct a ještě před západem Slunce opustil sám tábor.
Upřímně řečeno, přišlo nám to s Evou vhod, protože jsme na sebe měli alespoň více času. Tolik jsme si toho chtěli říct.
Jenže neuplynula ani hodina a Gabriel přiběhl, celý schvácený, jakoby šlápl do vosího hnízda. Hned začal láteřit. "Strašné, děsné, příšerné, neuvěřitelné! Představte si tu zaostalost. Oni ještě žijí v prvotním hříchu!!!. Víte co jsem zjistil? Nevíte. Tak já vám to povím. Tyhle předpotopní bytosti se rozmnožují, jako zvířata. Žádné klonování, žádný selektivní výběr, žádné vědecké postupy. Nic! Nic!! Nic takového. No prostě nepopsatelné!!! Fuj, ještě teď se třesu hnusem. A to mi nabízeli jednu z jejich žen!!! ….."
Byli jsme s Evou zaskočeni. "O čem to vlastně prosím Tě mluvíš? Co je to ten prvotní hřích?" zeptal jsem se.
"Neříkej, že nevíš o čem mluvím, vždyť se to dnes učí hned v prvním ročníku lékařské fakulty!" rozčiloval se Gabriel.
"Jenže pokud sis nevšiml, tak lékařem jsi tady jenom Ty," upozornil jsem ho taktně.
"Tak já vám to povím, ale doufám, že to neřeknete Jahvemu, ani ostatním." Začal Gabriel. "To bylo tak. Před mnoha generacemi, dříve, než profesor Astonské university, který se jmenoval Klon přišel na metodu jednoduchého procesu provádění transmutace jedinců, tehdy se jednotlivci spojeni do párů, vždy opačného pohlaví, rozmnožovali nečistým způsobem, který se nazývá prvotní hřích. Rozmnožovali se jako zvířata, bez selektivního výběru a ženy rodily své děti v bolestech. Tehdy se také jedinci dožívali daleko kratšího věku a nebylo možné věk prodlužovat. Také nebylo možné u vybraných jedinců zachovávat jejich potenciál na neomezeně dlouhou dobu. To přinesla teprve metoda čistého klonování. Důkazem je třeba Bůh. Ten je naklonován již vlastně na nesmrtelnost. Jasný?"
"A co je vlastně špatného na tom prvotním hříchu?" zeptala se Eva
"Tak za prvé je nečistý, za druhé je zakázaný, za třetí je zbytečný a za čtvrté… a vůbec, co je zakázané o tom se nediskutuje." Tím také skončil jeho odborný výklad.
Je s podivem, jak je většina učenců nepřístupná k diskusi. Nevysvětlí vám nic, všechno si rozškatulkují a to, co se jim do jejich metod nehodí - o tom odmítají diskutovat. Tedy, abych byl upřímný. Ne všichni. O tom jsme se s Evou mohli přesvědčit při našem příštím setkání s Ďáblem.
Ďáblova návštěva
Usnuli jsme po vyčerpávajícím sni ihned, jakmile nám Gabriel přednesl svůj rozhořčený výklad. Ještě jsme stačili zapnout silové ochranné pole a potom již ticho oázy přerušovalo jen lehké oddychování Evy a mohutné chrápání Gabrielovo. Probudili jsme se s rozbřeskem.
Dny ubíhaly, noci se vlekly a naše trojice plnila příkazy, které jsme dostávali pomocí osobních komunikátorů každé ráno z Archy. Vždy s námi hovořil Bůh. O Jehovovi nepadla ani zmínka. Měli jsme již pěknou zásobu dokumentace, když nás jednoho rána navštívil Ďábel. Přiletěl v disku sám. Jeho anděl zůstal na základně.
To bylo uvítání. Na Ďáblovu počest jsme usmrtili jedno ze čtyřnohých zvířat, která nám posílal kmen izraelitů z přátelských pohnutek na obživu. Říkali tomu úlitba bohům. Zatím jsme měli všechny v ohradě a Gabriel dbal na to, aby zůstala všechna živá pro jeho pokusy, ale dnes nám - jak říkal na oslavu - jedno věnoval.
Vyprávění, ani vyptávání nemělo konce. Dozvěděli jsme se, že se Ďábel usadil s andělem u jednoho kmene dole na jižním kontinentu.
"Říkají si Ašanté a kontinent nazývají Afrika. A jsou celí černí. To bude pigmentací pokožky. Mají, podobně jako izraelité, kmenovou pospolitost a jak se zdá, tahle planeta o nich ještě uslyší. Jsou výbojní. Ne jako ti vaši svatouškové." Prorokoval Ďábel.
Najednou se Gabriel zvedl, že se poletí rozhlédnout po okolí. Ani jsme ho nezdržovali.
"A co vy mládeži, jak se vám daří?" naklonil se ke mně Ďábel a polohlasně pokračoval "Nepovyšuje se nad vás Gabriel?"
"Víš," začala Eva "mám takový problém."
"Ale děvče, problémy jsou od toho, aby se řešili." Usmál se Ďábel.
"Když ale já nevím, jak mám začít." Upejpala se Eva.
"No tak začni normálně. To je vždycky nejlepší." Prohlásil náš přítel.
"Tak jo. Víš, nedávno přišel Gabriel s takovou zvláštností. Když o tom mluvil, měla jsem takový divný pocit. Nevím jak to popsat... taková slabost v kolenou a hlava … hrozně se mi točila hlava…."
"He, he, tak to vím přesně o čem ten páprda mluvil. Vsaď se, že to uhodnu. Gabriel vám vyprávěl o prvotním hříchu. To znám. Je to zakázané ovoce. Naše věda je již tak daleko, že provozovat prvotní hřích je zbytečné. Pokud Ti ale mohu prozradit, tak v Africe a vůbec na celé téhle planetě se náš zákaz nedodržuje. Zrovna včera večer jsem viděl jeden pár. Co Ti mám povídat. Byla to spíš legrace, než prvotní hřích. Proč o tom vlastně mluvíš?"
"Když já nevím, je to zakázané a pak - znáš Adama."
Tedy já zíral. Ďábel se vybavuje s mojí ženou o zakázaných věcech, jakoby se nic nedělo a já to mám poslouchat. Ale vlastně… co se děje? Co kdybychom…. Ne Adame, takhle nesmíš uvažovat. To je přeci zakázané a kdyby se to dozvěděli ti nahoře…..
Tak tohle se mi honilo hlavou, zatím co Ďábel Evě vyprávěl dál. A tehdy jsem udělal neodpustitelnou chybu. Řekl jsem těm dvěma : "Víte co, tohle mne nebaví. Až si to dopovíte, ležím támhle pod kokosovou palmou."
A tak se stalo. Jen tak se mohlo stát, že jsem nevyslechl jejich rozhovor dokonce. Později mi Eva říkala, že ji poučoval co a jak, ale Bůh ví, jak to doopravdy bylo. Jisté je jen jedno. Asi za hodinu mne vzbudili, protože jsem v tom horku pod palmou usnul. Dál jsme se bavili o všem možném i nemožném, jen o prvotním hříchu už ne. Eva byla sice taková nějaká jiná, divná, ale až do večera se nic podstatného nestalo.
Večer se s námi Ďábel rozloučil, nasedl do svého disku a s ujištěním, že se zase brzy objeví odlétl za svými Ašanty.
Druhý den ráno nás Gabriel vzbudil svým oblíbeným : "Do práce, do práce, už je ráno, povinnosti volají!"
"Gabrieli," začal jsem mírně "pokud vím, každý člen expedice má nárok alespoň v neděli mít volno. A pokud se nepletu, tak neděle je dnes. Nech nás laskavě v klidu odpočívat…"
"Je vám jasné, že odletět máme již za čtyři oběhy?" tvářil se Gabriel uraženě " A práce i povinností máme ještě víc než dost. Tak nevím o čem tu chceš diskutovat."
"Tak já Ti něco povím, nikdo Tě velitelem neurčil." Oponoval jsem mu nakvašeně.
"Svoje povinnosti si plním jak já, tak i Eva a pokud jde o Ďábla, myslím, že toho stihl víc, než Ty. Tak nás nech laskavě žít!!" Kéž bych tohle neřekl. Kéž bych šel s Gabrielem za těmi barbary a nechal Evu Evou. Kéž bych…..
Jenže stalo se. Dnes na tom nic nezměním, ale tenkrát…. Tenkrát jsem mohl. Jenže mně se ty jeho rozkazy příčily. To jeho povyšování bylo k nesnesení.
Gabriel se naštvaně vzdálil.
Gabriel nás načapal
Vrátil jsem se k Evě do stanu. Dnes po ránu je taková nějaká jiná. Známe se už přes padesát cyklů, ale dnes měla v sobě něco, co jsem si nedokázal vysvětlit. Až teprve později jsem pochopil…… ale to už bylo pozdě. Příliš pozdě, abych obrátil kolo našich osudů jiným směrem.
" Adame, Adámku " začala " řekni ni, kdy jsme na sebe od startu měli chvíli času. Pojď ke mně." Položila mi ruce okolo krku a políbila mne na ústa. Ale tak nějak jinak, než jindy. Než mi došlo o co vlastně běží, leželi jsme vedle sebe nazí.
"Evo, neblázni, vždyť víš, že tohle se nesmí. Přeci znáš zákony. Tohle by mohlo špatně dopadnout." Ah jak jsem byl blízko pravdy.
"Ale miláčku, copak jsi neslyšel včera Ďábla? Kdo nám to tady může zakázat? Kdo by nás mohl vidět? Ďábel je někde u Ašantů, Gabriel za těmi svými barbary a nikdo jiný z expedice neví, kde nás hledat. Pojď ke mně."
Kéž bych se zvedl a odešel za Gabrielem. Kéž bych odešel třeba jen ze stanu, nebo si šel lehnout pod olivovník. Jenže to neznáte ženy. Pamatujte si, když žena něco chce, vždycky dosáhne svého. Ať se vám to líbí, nebo ne. A mně se to líbilo. Snad proto jsem přestal být opatrný.
……
Najednou se nad námi ve stanu objevil Gabriel. Tedy ten pocit bych nikomu nepřál. Stál tam nad námi, z očí mu sršely blesky a pomsta. Dnes, s odstupem času si myslím, že nám spíš záviděl, než aby nás odsuzoval, ale vyznejte se v těch vědátorech.
Jak se objevil, tak také zmizel. Už jsem se začal utěšovat, že to byl jen přelud, když se znovu ozval za stanem. "Čekejte návštěvu!!! A máte se na co těšit !!!!!"
Netrvalo dlouho a uslyšeli jsme svist disku.
Bůh nás soudí
"Adame, kde jsi?!?" ozvalo se u našeho stanu.
A hrome, sám Bůh se obtěžoval, to bude pěkný průšvih.
"Tady ve stanu, ale prosím Tě, nechoď sem, nemáme nic na sobě." Odpověděl jsem mu s nadějí, že to nebude tak zlé. Hned mi vyvedl z omylu. "Čekám !! Čekám tu na vás oba!!!!"
Když jsme s Evou vyšli ven, stál tam Bůh a vedle sebe měl Gabriela s paprskometem.
"Proč?!?!" zeptal se Bůh spíš pro sebe, než nás "Co vám chybělo? Staral jsem se o vás špatně? Nedával jsem vám vždycky dostatek prostoru pro seberealizaci? Tak proč?" Chvíli tiše stál, a když od nás nedostal žádnou odpověď pokračoval. "Oba znáte zákony a oba víte, jaký trest je za jejich porušení. Obzvláště zákon o prvotním hříchu je přísný."
"Ano, trest smrti…" pronesl jsem šeptem " ten, kdo poruší zákon o prvotním hříchu bude anihilován. Taková je litera zákona, Ale přeci tady nevynesu ortel smrti sám nad sebou. A nad Evou …." Srdce se mi sevřelo.
"Jsem nejen vaším nejvyšším velitelem, ale byl jsem určen také soudcem a vykonavatelem. Z toho plyne, že na mne nyní leží povinnost vás soudit. Své provinění znáte. Znáte i trest, jaký je na Nibiru určen viníkům. Jsem jediný soudce a jediný vykonavatel. Proto proti mému rozhodnutí není odvolání. Slyšte :
J m é n e m N i b i r u !!!
Madae, přezdívaný lidmi Adam a Ave přezdívaná lidmi Eva se za porušení zákona o prvotním hříchu odsuzují.
- K vyhoštění ze společnosti obyvatel Nibiru.
- K tomu, aby si svůj trest odpykali na místě hříchu - tedy na planetě, kterou lidé nazývají Země.
- K životu na Zemi nebudou mít žádné jiné prostředky , než obyvatelé této planety. Stejně jako oni budou v potu tváře dobývat potravu a starat se o svoji bezpečnost.
- Ave, přezdívaná lidmi Eva, bude své děti rodit v bolestech, stejně jako ostatní lidské plémě.
- Až budou sečteny dny odsouzených, nebudou pohřbeni způsobem zvyklým na Nibiru, ale do hlíny, aby všichni jejich potomci pamatovali na to, že prach jsou a v prach se obrátí.
- Na jejich potomky nechť dohlíží vždy ten člen posádky, který bude určen k průzkumu planety Země."
Bůh skončil, ale Gabriel okamžitě oponoval "To přeci nejde, přeci porušili…."
"Dost! Proti mému rozhodnutí není odvolání. Pro nikoho! A teď je odveď chci být sám." Přerušil ho Bůh.
S paprskometem v ruce nás vedl ke stanu. "Všechno tady necháte a počkáte, než se vrátím!" rozkazoval. "Ty Adame můžeš být rád, že nad Tebou Bůh drží ochrannou ruku. Kdyby bylo po mém…" nedopověděl.
Slunce stálo v zenitu, když se pro nás vrátil. "Adame, Bůh s Tebou chce hovořit."
Bůh stál u disku. "Běž Gabrieli, chci s Adamem mluvit o samotě." Počkal, až se Gabriel vzdálil z doslechu a potom vážně promluvil. "Adame, víš, že jsem měl vždycky rád celou naší posádku. Dnes se naše cesty musí rozejít. Nevím jak Ti mám říct, že rozsudek, který jsem dnes nad Tebou a Evou vynesl je mým prvním takto závažným rozhodnutím nad osudy mých blízkých v mém životě. Asi Ti nemá cenu vysvětlovat, že jsem udělal všechno proto, aby jste zůstali na živu. Nebýt Gabriela, kterého jsem za jeho upozornění musel povýšit na archanděla, asi bych vás jen napomenul, ale takhle….. Chápej mne." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval "Neboj se Adame, do doby, dokud bude Archa na oběžné dráze kolem Země, budu se o Tebe i o Evu zajímat. Nenechám vás jen tak na holičkách. A teď běž. Mnoho štěstí Tobě i Evě." Bylo na něm vidět dojetí. Podal mi ruku …. Vstoupil do disku ….. Disk se zmenšoval a zmenšoval, až z něho byl malý, stříbrný bod. Zůstali jsme sami. Eva, já a archanděl Gabriel.
Moje žena - jediný tvor na kterého se mohu v této chvíli obrátit. Kde je Ďábel? Kde jsou ostatní? Kde je Jahve? Najednou se mi začalo stýskat…. S námi zůstal jen povýšený Gabriel se svým paprskometem a se svou základnou, která ještě ráno patřila nám všem.
Nový domov
Z naší základny jsme se s Evou vydali na východ. Brzy jsme nalezli na okraji pouště místo, které nám vyhovovalo. Byl zde dostatek orné půdy i hojnost pastvy pro chov domácích zvířat. Stromy tu rostly v takové míře, že jsem zanedlouho postavil malý, leč útulný srub, který jsem účelně zařídil. Tady by mohl můj příběh skončit. Stali jsme se s Evou jedni z lidí.
Co do výšky jsme měřili sice víc než oni, ale jinak se náš život v ničem podstatném nelišil.
A přeci.
Izraelité nevěděli nic o našem vyhnanství a tak se se svými starostmi a problémy obraceli na nás. Byli jsme přeci ti, kdo sestoupili s Jahvem s nebe.
Pomáhali jsme jim s Evou radou, tam kde jsme věděli, občas jsme i přiložili ruku k dílu.
Dny ubíhaly, měsíce plynuly a nastal čas, kdy Eva porodila syna. Dali jsme mu jméno Kain. Chlapec rostl jako z vody. Čtyřicetkrát oběhla Luna Zemi, když mi Eva povila druhého syna. Dostal jméno Ábel.
Hoši rostli a dělali nám radost. Rozhodl jsem, že se Ábel stane pastýřem a prvorozený Kain se bude starat o rostlinnou potravu a stane se oráčem.
Bratrovražda
Ah mládí, nezkušené a divoké mládí. Pomýlenosti lidská, kam tě vede vášeň…
Učil jsem své syny poslušnosti k Bohu i ostatním členům naší bývalé expedice.
Nemohl jsem zapomenout.
Z toho důvodu také naši synové, stejně jako celý izraelský kmen, dávali svoji úlitbu formou obětin. Vždycky jsem na to dohlížel a měl radost, když byly jejich dary přijaty.
Jednoho dne, v hodinu obětování, přinesli své dary. Kain položil na obětní kámen misku s obilím a Ábel svázaného, tučného berana.
Stalo se však to, co se stát nemělo. Snad záměrně, snad nedopatřením nechal anděl, který pro úlitby přilétl v disku, ležet misku s Kainovým darem na kameni.
Kain byl od narození vznětlivý a tak se hned urazil. "Když ode mne Bůh odvrátil tvář, ať nechá být." Začal lát. " Já se ho neprosím. Já ho nepotřebuji. To on a ti jeho andělé od nás pořád potřebují tu obilí, tu česnek, tu zase něco jiného… když se omluví, tak mu zase svou úlitbu budu posílat."
Kdyby zůstalo u těchto výlevů, asi by se nic hrozného nestalo a já to mohl dát zase všechno do pořádku, jenže on, místo toho aby tímhle skončil, rozeběhl se za Ábelem.
"A stejně je to Tvoje vina! Ty, zase Ty a jenom Ty za to můžeš!!! Kdo pořád dává ty nejtučnější kusy na úlitbu, já vím, Bůh a andělé mají radši tučnou pečínku, než makrobiotickou stravu, ale můžu já za to? Ne! Za to můžeš TY!!! A zase jenom TY!!! Ty jsi vším vinen!!!!!"
A jak se Ábel sehnul k malé ovečce, Kain popadl kámen a …… neštěstí bylo dokonáno.
Je to v povaze nejen lidské, ale i naší být popudliví, agresivní a prchliví. Ábel upadl, krev mu začala prýštit z rány a Kain, místo toho, aby bratrovi pomohl a ošetřil ho, zbaběle utekl. Když se večer vrátil domů neřekl nic. Čekali jsme s Evou na Ábela celou noc, ale když se nevrátil, vydal jsem se ho hledat.
Ležel tam na louce, hlavu zborcenou zaschlou krví a okolo něho se choulily jeho ovečky. Nedýchal.
"Bože, pomiz mi Bože!!!" volal jsem, ale k mým uším doléhalo jen svištění větru.
Bůh mi neodpovídal.
Ani tehdy, a již nikdy potom.
Intermezzo (Epilog?)
Jeskyně poznání
Obrazovka potemněla.
Přední panel zablikal a z jeho otvoru na pravé straně (my bychom řekli z disketové jednotky) vypadl modrý krystal, ne větší, než vlašský ořech.
Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Kolik hodin uplynulo? Jak dlouho už tady jsem?
Adamův záznamník na mne udělal veliký dojem a zanechal ve mně hlubokou stopu.
Na panelu ležel zásobník plný krystalů. Jsou to všechno deníky? Mám pokračovat v jejich prohlížení?
Vzpomněl jsem si na slova, která mi říkal ten neznámý hlas….
"Nechcete toho na mně nějak moc? Vím, že si o mně myslíte, že jsem všemocný, všudypřítomný a bůh ví co ještě. Bůh ví… Jakoby toho nebylo dost. Ještě já s tím budu začínat. Bůh - ale tak mne nazývají oni. Ty dvounohé bytosti, které si vzaly, nevím proč, do hlavy, že já jsem Bůh. Jak je to mohlo napadnout? Přistoupil jsem na jejich hru se jmény, protože jsem jim chtěl pomáhat. A nejen já. Bylo nás….moc. Dnes jsem zbyl už jen sám a mám starosti, že nevím, kde mi hlava stojí. Tenkrát… jó to byly časy. Tenkrát… Chceš vědět jak to opravdu bylo? Vnímej, co Ti budu vyprávět. Měl bys vědět o některých vašich chybách a omylech. Předávali jsme vám po generace své zkušenosti a co jste s nimi udělali vy? Glorifikovali jste je na slovo Boží a vytvářeli jste kolem nich pověry a mystiku. Vysvětlovali jsme vašim šamanům vesmír :
- od středu Sluneční soustavy jsou planety
1-Merkur, 2-Venuše, 3-Země, 4-Mars,
5-Jupiter, 6-Saturn, 7-Uran, 8-Neptun, 9-Pluto
- pro nás, přilétající z Nibiru
1-Pluto, 2-Neptun, 3-Uran, 4-Saturn,
5-Jupiter, 6-Mars, 7-Země, 8-Venuše,
9-Merkur
Už chápeš, kde se vzala ta vaše magická čísla 3 a 7?
A další blud.
Vy tvrdíte, že se Adam dožil 930ti let. Chyba? Nikolivěk. Pouhé nedopatření. Vy pozemšťané počítáte život na roky o 365ti dnech. My počítáme malé (ženské) cykly o 28 dnech. Tento obyčej máme od dob, kdy nás vychovávaly ženy, jejichž měsíční cyklus se tak dostal do našeho podvědomí.
A nyní počítej :
93O cyklů o 28 dnech = 930x28 = 26 040 dní.
26 040 dní, děleno 365 dny za rok = 26 040 : 365 = 71,343 let
Chceš snad tvrdit, že je to vysoký věk?"
A takovýchhle omylů je víc. Jdi k břehům říčky, kterou vy nazýváte Berounkou, postav se pod úpatí vrchu tak, aby hlava koně, která směřuje k říčce, byla po tvé levé straně a po dvaceti krocích uvidíš otvor, který se podobá vejci se zploštělou základnou. Do něho pak vstup. Co, co bylo skryto po tisíciletí předej lidem. Snad již budete schopni vyvodit ty správné závěry…."
Podíval jsem se na hodinky. Proboha! Už je čas k návratu.
Jedno jsem však věděl. Musím. Musím se sem vrátit, abych splnil Boží prosbu.