MODRÁ - aneb planeta ZEMĚ - Intermezzo
Do jeskyně poznání jsem se však hned tak nedostal. Druhý den po její návštěvě jsem dostal telegram, že musím do Arizony v USA a tak mi nezbývalo, než svou návštěvu odsunout.
Po příletu jsem se ubytoval a druhý den jsem z hotelu odjížděl v půl desáté dopoledne. Sluneční kotouč zešílel a pálil jako sklářská pec.
Nasedl jsem do jeepu a vydal se prašnou cestou vstříc novému dobrodružství. Nedaleko sídlí indiánský kmen opředený tolika bájemi a pověstmi, že by byl hřích nezkusit vypátrat něco na vlastní pěst.Můj zájem o pátrání po záhadách indiánských mýtů mne však hnal dále do vyprahlé pustiny.
Náhle cesta končila. Vylezl jsem z jeepu, hodil na záda krosnu s výstrojí a jídlem a vydal se úzkou stezkou vzhůru, která se klikatila a zvolna stoupala. Náhle, jakoby mávnutím proutku skončila hustým porostem. Už jsem myslel, že budu muset vrátit, když jsem uslyšel bublání potůčku. Snad to není přelud pomyslel jsem si a mačetou jsem začal prosekávat hustý podrost. Trvalo to celou věčnost, než mačeta máchla do prázdna. Stál jsem na palouku. Tady nepálilo slunce. Koruny stromů se skláněly nad zurčící bystřinou u které se skláněla dívka. Byla opásána pouze bederní rouškou. Jinak byla nahá. Vtom mi cosi oslnilo oči. Záblesk který vycházel od jejího štíhlého kotníku. Způsobil to krásný, bohatě zdobený kroužek žlutého kovu. Dívka zvedla hlavu a usmála se. Jakoby jí proběhl blesk tělem, však zmizela mezi stromy. Opět jsem osaměl. Kudy však dál? Vydal jsem se tím směrem, kam zmizela dívka. Stále jsem jí viděl před očima. Byla krásná, snědá, tmavé oči, krátké vlasy, malá, něžná, pevná ňadra a ten úsměv. Kolik jí mohlo být? Osmnáct? Dvacet? A pak se říká, že indiáni jsou rudí a oškliví. Vždyť to vůbec není pravda…. Jak jsem tak uvažoval, najednou jsem byl přinucen se zastavit. Ne proto, že bych nemohl dále – pěšina pokračovala, ale proto, že jsem byl obklopen Urostlými, vysokými – a kupodivu modrookými a plavými „indiány“. V rukou jim hrozivě trčela kopí. Mlčky mi pokynuli a přinutili mne, abych je následoval. Jak dlouho jsme šli nevím. V hlavě se mi honily myšlenky. Mísily se ve mně pocity. Ty krásné – to byly vzpomínka na dívku. Viděl jsem jí jen na vteřinu a přeci se mi zaryla hluboko do paměti. A ty ošklivé - co semnou bude? Udělají si mi k večeři? Nevypadali vůbec mírumilovně. A ještě ta krosna na mých zádech.
Pěšina končila a my se ocitli v jakémsi sklaním městě. Uprostřed stál kůl (nebo to byl totem?) a před ním ohniště. Ve skalách, které se tyčily okolo byly vytesány polokulové vchody a v nich jsem spatřil zvědavé tváře, které mi však velmi překvapily. Byli to živí lidé. A přesto stáli bez hnutí, jakoby vytesáni do kamene. Nejvíce jsem však byl omráčen jejich vzezřením. Jakoby se zde sešly všechny známé (i neznámé) rasy světa. Vysvětlení této záhady však na sebe nechalo čekal ještě dlouho. Teprve při odchodu jsem se dozvěděl, že…..
Nepředbíhejme však. Osaměl jsem. Stejně rychle, jako se mí průvodci objevili, stejně tak rychle zmizeli. Zmizely i zvědavé tváře ze vchodů. Přede mnou se objevil starý, bělovlasý indián. Zdvihl jsem obě ruce a zamával na něho – jako že přicházím v míru a nemám žádnou zbraň. Usmál se a pokynul mi směrem k jednomu z vchodů do skalního města. Následoval jsem ho. Nic neříkal a přesto jsme spolu hovořili. Dozvěděl jsem se, že mi vítá, že ví kdo jsem a co hledám, ale že se na to musím vyspat.
Uvědomil jsem si, že slunce se již klonilo k západu.
Mlčel jsem a přesto jsem stále myslel na tu krásnou dívku. Starý indián se usmál. Vstoupili jsme. Místnost ve které jsme se ocitli byla příjemně a účelně zařízena. Indián mi pokynul…. A zmizel jak dým. V jednom výklenku bylo lůžko a ve druhém jsem objevil něco jako lázeň. Neváhal jsem a použil jí. Už jsem ji po té celodenní lopotě potřeboval. Když jsem se umyl, položil jsem se na lůžko, zavřel jsem oči a ….znovu se mi vybavila ta dívka.
Ze snění mi vyrušil jakýsi zvuk a otevřel jsem oči. Strnul jsem. Stála přede mnou. Múj polední přelud o němž stále přemýšlím. V rukou držela misku s jídlem a usmívala se. Nepromluvila a přesto jsem jí rozuměl. (tak tohle je telepatie?)
„Jmenuji se Hoopi a jsem Tvůj dárek od velkého náčelníka. I ty bys měl velkému náčelníkovi něco dát. Je to prastarý zvyk našeho kmene. Sídlíme tu už sedm tisíc let. Vše se brzy dozvíš. Nespěchej. Posilni se a odpočiň si.“
Byl jsem zmatený. Mlčky jsem se najedl, v „koupelně“ se znovu opláchl a z krosny jsem vyndal první věc, která mi padla do oka. Malý, šestiúhelníkový talisman, který jsem nalezl v jeskyni poznání.
Hoopi vzala misku, a s údivem, takřka s bázní vzala i talisman. Pak zmizela.
Cítil jsem se unaven a tak jsem se položil zpátky na lůžko. Náhle osvětlení, které bylo v místnosti potemnělo. Už jsem skoro usínal, když se Hoopi znovu objevila. Byla celá nahá. Sklonila se ke mně a políbila mi na ústa. Zhluboka jsem se nadechl. Její vůně mi okouzlila. Byla tak nevtíravá a přesto dráždivá. Byla jí prosycena. Vklouzla ke mně na lůžko. Její mladé, krásné, voňavé, dráždivé a chvějící se tělo se ke mně přivinulo. Opět jsme si mlčky povídali. Něžná slůvka, která byla vyřčena – nevyřčena.
Schoulila se ke mi do náruče a……..……Usnuli jsme až k ránu zmoženi láskou.
Když jsem se probudil zjistil jsem, že moje lůžko je prázdné.
No co – asi to byl sen. Pomyslel jsem si. V sousedním výklenku jsem se umyl a připravoval jsem se na setkání s náčelníkem.
Viděl jsem, že můj dárek, malý, šestiúhelníkový talisman na něj udělal veliký dojem. Nevěděl jsem však proč. Rozuzlení jsem se mělo dostavit vzápětí . Snídani mi totiž nepřinesla moje Hoopi, nýbrž asi čtyřicetiletá žena se zlatavě hnědými vlasy a očima jak chameleón. Na krku měla zavěšený „můj talisman pro velkého náčelníka“, který se mezi jejími ňadry krásně vyjímal. Usmála se, položila přede mně misku s jídlem a poodstoupila k závěsu, který zakrýval vchod. Mlčky pozorovala jak jím. Přesto mi telepaticky sdělila : „Jsem Hoopi. Asi si mi tu nečekal.“, potom, stejně jak tiše přišla, tak odešla. Zůstala po ní jen mámivá vůně. Až se mi zatočila hlava když jsem se zhluboka nadechl. Byl jsem z toho zmatený. Copak se všechny dívky a ženy jmenují Hoopi?
Ále, nechám to koňovi. Ten má větší hlavu.
Poodhrnul jsem závěs a vyšel jsem před jeskyni. Slunce mi bolestivě bodalo do očí. Shora jsem se díval na totem okolo něhož dováděly děti. Všude byl čilý ruch a nikdo si mě nevšímal. Chtěl jsem sestoupit dolů k dětem, ale vtom jsem zpozoroval bělovlasého náčelníka. Přicházel ke mně. Pokynul mi a naznačil, abych ho následoval. Vstoupili jsme do chodby, která se zdála velmi ponurá. Zdání však klame. Čím hlouběji jsme vstupovali, tím větší světlo v ní bylo. Jakoby někdo rozsvěcoval lampy. Náhle chodba končila a před námi se otevřel Ráj. Jiné slovo mi nenapadá. Nad hlavou nám svítilo Slunce, po celém obvodě stály zlaté sochy a uprostřed té nádhery bylo jezírko. Tedy spíš jezero. Na břehu se houpal prám a na obzoru bylo vidět malý ostrůvek. Ostrov blaženosti. Velký náčelník pokynul směrem k prámu. Bez zaváhání jsem na něj vstoupil a cítil jak se na vlnách houpe.
A pak jsem omdlel…..
Probudil jsem se – Slunce již zapadalo za obzorem.
Rozhlédl jsem se. Ležel jsem na velikém lůžku plném kožešin a byl jsem úplně nahý. Přede mnou stála jakási socha (snad to byl bůžek plodnosti) na které byl nejvíce zarážející veliký vztyčený falus. Tělo sochy bylo celé pokryto malými šestiúhelníkovými „šupinami“. Zpozorněl jsem. Jedna šupina chyběla…. Ano. Byla to přesně ta „šupina“ – můj talisman.
Vedle mne klečela „moje“ Hoopi a na krku mezi krásnými ňadry se jí houpal ten chybějící kus velkého falusu. Její oči měnily barvu. Ze zelené do modré, šedivé, a zase žluté, hnědavé a zpátky do zelené.
Usmívala se. Krásně a vyzývavě. Byli jsme tu sami. Sami na ostrově. Sami jeden pro druhého. A zase ten její úsměv. Až se mi z toho zatočila hlava. I s té opojné vůně kterou byla prosycena. Jak je možné, že ženy člověka dokážou tak omámit? Najednou se na mě tak divně podívala a mě najednou bylo jakoby mi polili proudem horký vody. Nevěděl jsem co s rukama, co s očima a ona se ke mně nakláněla a nakláněla, až její oči byly takhle blízko a já se rozpouštěl v jejich duhovce. Hoopi mi šimrala řasami na tváři…a já jsem jí tam čet…a já jsem jí tam čet to, co mi říkala, když se mi o ní zdálo. Byla to nádherná chvíle. Mít tu moc, asi bych v tu chvíli zastavil čas. Byl to po dlouhé době okamžik na který člověk čeká celou věčnost. V tom pohledu bylo obsaženo vše. Něha, láska, i prosba. Pokora i vzdor. Prostě něco, co člověk nemůže popsat. To se musí prožít.
V okamžiku kdy mne Hoopi políbila,, strhla s krku amulet, který jsem včera poslal velkému bělovlasému náčelníkovi. Řetízek, na kterém byl připevněn jí škrábnul do krku a z jejího hrdla skáply dvě kapky krve na jeho plochu. Skoro vztekle mrštila talismanem na sochu „božstva“. A náhle se stalo něco, co jsem si neuměl vysvětlit. ......V okamžiku, kdy se můj amulet dotkl falu a zaplnil tak poslední volné místo , socha se pootočila. Pod ní se objevil otvor a z něho vyšlehl záblesk vzhůru k nebi. Zíral jsem na to představení jako přikovaný.
I Hoopi se zarazila. Pak jsem uslyšel syčivý zvuk.
Od ostrova začalo z moře vystupovat jakési „schodiště“, které jak se zdálo vedlo někam dál….
Jako fascinováni jsme, celí nazí, vykročili do neznáma. Najednou mi Hoopi uchopila za ruku. Zastavil jsem se a zjistil, že tohle schodiště je vlastně pohyblivý chodník. Unáší nás dál. Mlčky jsme se objali a čekali na věci příští...
Cítil jsem hřejivé tělo Hoopi, která se schoulila v mém náručí. Mlčky jsme se políbili. Byl to polibek plný něhy, pokory a očekávání. Ať se bude dít cokoliv, tuhle ženu neopustím. Cítil jsem, že ona je ta pravá. Ta jediná pro můj život. Pohyblivý chodník se zastavil. Před námi se tyčila obrovitá stavba. Vypadala jako mayská pyramida. Stupně se leskly ve slunci a na horní plošinu zakončenou podivnou kopulí vedlo schodiště, které jak jsme zjistili, když jsme na něj vstoupili, bylo rovněž pohyblivé. Uchopili jsme se za ruce a ani jsme se nesnažili skrýt svou nahotu. V tu chvíli jsem si připadal jako Adam s Evou. Stoupali jsme vzhůru ke svému bohu. A nebyl to bůh ledajaký. Schodiště nás zavezlo do kopule a zastavilo se. Uvnitř bylo namodralé světlo a ve středu kopule stál sarkofág. Přistoupili jsme k němu. Cosi zasyčelo a víko sarkofágu se pohnulo. Strnul jsem v němém úžasu. Tak takhle nějak křesťané zpodobňují ďábla. Hoopi mi stiskla ruku. Pochopil jsem proč. Ďábel se pohnul ..... a .....otevřel oči.. Upřeně se na nás podíval a usmál se. Ďábel se usmál!!! A docela lidsky. Nepromluvil ani slovo a přesto jsme mu rozuměli.
"Tak vás vítám. Že vám to ale trvalo. Protože jste tady, vím, že můj úkol byl splněn. Lidstvo zaplnilo Modrou planetu. Mám pravdu?" Mlčky jsme přikývli.
"Jste svobodní a já také. Mohu se vrátit na Nibiru.
Hůb, kterého vy nazýváte Bůh mne zde uvěznil za to, že jsem dopomohl Adamovi a Evě k prvotnímu hříchu s tím, že budu volný v okamžiku, kdy lidstvo všech ras zaplní Modrou planetu. Díky vám vím, že se tak stalo. Odejděte v míru, milujte se a množte se. Můj modul odletí. Vám svěřuji do opatrování tuto planetu i všechno, co jsem pro vaše pokolení shromáždil. Vše je ukryto v této pyramidě. Sbohem."
Zavřel oči , stiskl jakousi páčku a víko sarkofágu se opět se syčením zavřelo.
Náhle jsme měli pocit, že letíme. Že padáme kamsi do prázdna. Uchopil jsem Hoopi, ale bylo to zbytečné. Dopadli jsme na měkké, hebké a nadýchané veliké lůžko. Otvor nad námi ve stropě se zavřel a uslyšeli jsme nesnesitelný zvuk. Omdlel jsem bolestí.
......
Když jsem znovu otevřel oči Hoopi se nade mnou skláněla a já si všimnul, že pláče. Naše oči se setkaly. Šťastně se usmála. I já byl šťastný. Šťastný, že je opět po mém boku. Její "chameleónské" oči mi lákaly. Dlouze a vášnivě jsme se políbili............................